Vyznání Šumavě

Jednoho nedělního deštivého rána jsme se vypravili na naši chalupu na Šumavu. Cesta nebyla moc příjemná, chvílemi lilo tak, že stěrače nestačily stírat ten prudký příval vody.

Na to, že je květen, je pořádná zima, pomyslela jsem si. Počasí vypadá spíš jako na podzim.

Projeli jsme Sušicí a začali stoupat do kopců. Míjeli jsme vesničky, úhledné a malé jako dlaň, stulené v údolích a stráních. Strašín, Maleč, Vrbice… Všechny je důvěrně znám. Však jsem se tudy něco najezdila!

Zanedlouho jsme v dálce zahlédli věž vacovského kostelíka a zahnuli směrem na Vlkonice. Nezajeli jsme však do vesnice, ale zamířili jsme polní cestou vzhůru. Tam, téměř na samotě u lesa, stojí naše chalupa.

Vjeli jsme do dvora a vynášeli věci z auta. Počasí se kupodivu umoudřilo a z mraků začalo nesměle vykukovat slunce. Přesto však byla stále zima. Položili jsme tašky na kamenné zápraží, pustili vodu, zapnuli elektřinu a honem jsme chvátali do kůlny nacpat pilinová kamna, protože v bytě byla snad ještě větší zima než venku. Jakmile se ale „piliňáky“ roztopily, během chvíle začalo být teplo a útulno.

Sedla jsem si zády ke kamnům a vytáhla ze skříně velkou krabici, ve které ležely staré dopisy, pohlednice a fotografie. Rozložila jsem si je po stole. Z fotografií se na mě dívaly tváře lidí, kteří již dávno nežijí. Všechny ty fotografie, dopisy a zašlé pohlednice jsou svědectvím o životě, jaký na Šumavě lidé vedli a který vůbec nebyl jednoduchý. Vím o tom mnoho, nejenom z těchto starých dokumentů, ale především z vyprávění mého otce.

Tatínek Šumavu miloval. Když jsem kdysi dávno jezdila jako malé dítě s rodiči na chalupu a hrabali jsme se tenkrát s naší starou oranžovou škodovkou do prudkých kopců, za Malčí tatínek vždy navýsost spokojeně prohlásil: „A jsem doma!“ Potom začal zpívat písně o Šumavě, které měl rád „Šumavo, Šumavo“ a „Na krásné Šumavě kolébka má stála“.

Narodil se 24. března 1922 v Mladíkově jako nemanželské dítě mladičké Anně Vlčkové. Za otce se přihlásil František, dělník z Vlkonic, který byl jen o něco málo starší než ona. Vzali se, když bylo dítěti asi osm měsíců. V roce 1926 se narodila jeho sestřička Marie.

Jaká asi byla tatínkova matka, moje babička, kterou jsem nikdy nepoznala? Znám ji jen z jediné staré zažloutlé fotografie. Je na ní drobná štíhlá žena s hezkou tváří a světlými vlasy. Určitě byla moc hodná. Jako každá jiná maminka, i ona by jistě ráda viděla, jak její děti rostou a dospívají a těšila by se z jejich životních úspěchů. Osud tomu ale chtěl jinak. V roce 1931 zemřela na tuberkulózu a své děti navždy opustila. Bylo jí pouhých 29 let. Zůstal po ní jen dopis na rozloučenou. Slova dopisu jsou jen velmi těžko čitelná, je vidět, že už neměla sílu ani psát. Jen těžko si člověk dokáže představit, jak jí asi muselo být. Vždyť umírala tak mladá!

Malá, asi pětiletá Marie z toho dostala horečku a onemocněla. Co se asi odehrávalo v její malé hlavičce? Co cítí dítě, když ztratí svou matku? A jaký byl další osud malých sourozenců?

Žilo se jim velice těžko, protože v kraji vládla chudoba. Dědeček, stejně jako mnoho jiných lidí, přišel o práci, a tak začal od jara do podzimu jezdit s cirkusem. Jeho děti zatím žily u cizích lidí, většinou u sedláků, kde musely pomáhat při práci. V zimě pak dědeček pletl koše, které chodil prodávat na trh. Jídla bylo málo a chleba se před dětmi zamykal.

Zimy na Šumavě byly dlouhé a kruté. V kraji byly spousty žebráků, kteří chodili od chalupy k chalupě a prosili o trochu jídla. Když dostali od hospodyně kousek chleba, z vděčnosti pak říkali: „Nastotisíckrát děkuji, panímámo.“

Zvláště jeden žebrák byl velmi známý. Lidé nevěděli, jak se jmenoval a odkud přišel, ale nikdo mu neřekl jinak než Petrolín. To proto, že s sebou neustále nosil lahvičku petroleje, z které upíjel. Ubožák se tak snažil alespoň trochu zahřát, protože chodil bos a na sobě měl jen otrhané staré oblečení. Netrvalo ale dlouho a lidé ho našli ležet v závěji zmrzlého.

Na kraji vsi se nacházel chudobinec, ve kterém žilo několik rodin. Byla to úplně poslední chalupa ve Vlkonicích, která dnes už nestojí. Pamatuji si na vyprávění o jedné mladé ženě, která se vrátila z Ameriky. Lidé ze Šumavy, jak známo, často odjížděli do ciziny za prací. Tato žena však přišla v Americe o své nejbližší. Bůhví, co prožila. Jisté je jen to, že po svém návratu skončila v chudobinci, kde nějaký čas žila a nakonec tam i zemřela.

V roce 1934 se dědeček znovu oženil. Jeho nevěstou se stala Marie, dámská krejčová z Vlkonic, která byla o několik let starší než on. Podle toho, co jsem slyšela, si na dědečka už dávno myslela. Za rok po svatbě se jim narodil syn Jaroslav.

Když bylo tatínkovi 15 let, odešel do Prahy, kde se měl vyučit pekařem, ale podmínky tam prý byly tak otřesné, že odtamtud po roce utekl. Vrátil se zpátky na Šumavu a vyučil se ve Vimperku.

Brzy nato začala válka a tatínek byl ve vládním vojsku v Itálii. Po válce si pak dodělal střední vojenskou školu. Žil v Boru u Tachova, v Domažlicích a nakonec se trvale usadil v Klatovech. Na Šumavu se však o víkendech a svátcích pravidelně vracel, aby se zde setkával se svými milovanými sourozenci a rodiči. Měli mezi sebou velice hezký vztah. Tatínek jako nejstarší z nich na ně nedal dopustit, pomáhal jim, chránil je a vždy jim něco hezkého přivezl. Mezi ním a nevlastní matkou se utvořilo silné pouto. Měl ji moc rád a oslovoval ji „matičko“.

Na Vánoce babička dělávala černého kubu s houbami. Dárky se tenkrát nedávaly. Po večeři dědeček odcházel do hospody. Měl kocoura, který mu chodíval naproti, sedával pravidelně u kapličky a tam na něj čekával.

Brzy zůstali dědeček a babička na chalupě sami, neboť také teta Marie a strýc Jarka se odstěhovali. Brzy nato se tatínek oženil s maminkou a narodila jsem se já.

Dědečka jsem bohužel také nepoznala. Zemřel, když mi byly tři roky, takže si ho nepamatuji. Za babičkou jsme jezdili na víkendy a trávili u ní také velkou část letních prázdnin. Přijížděl i strejda Jarka s rodinou. Já a mé sestřenice jsme na Šumavě prožívaly krásné dětství. To, že je babička nevlastní, mi rodiče neřekli. Nikdy nedělala rozdíly mezi vlastními a nevlastními vnoučaty a chovala se k nám všem stejně. Byla milá, hodná, nekonečně trpělivá…

Nemohu si nevzpomenout na dobroty, které dělávala. Pokaždé, když pekla bramboráky, stáli v řadě dospělí i děti a nemohli se dočkat, až bude bramborák hotov. Brali jsme jej babičce z ruky ještě horký. Také její třená bábovka, chlupaté knedlíky zvané bosáky nebo pouťové hnětynky byly vynikající. Když dělala nějaký pokrm z masa, sedávaly její tři kočky způsobně vedle sebe a trpělivě čekaly, až dostanou každá svůj díl. Babička měla také psa, malého černobílého křížence Šaryka, s kterým jsme si moc vyhráli.

Vidím ji stále před sebou. Mám ji v paměti, jak si ve svém kožíšku na peci nahřívá záda nebo jak se modlí v kuchyni před velkým obrazem Ježíše Krista, visícím na stěně. Vidím ji, jak s ostatními stařenkami sedí v lavici ve vacovském kostele a hlavu ve svátečním šátku má pokorně skloněnou.

Potom už nemohla do kostelíka dojít. Najednou už nedokázala na chalupě žít. Strejda ji odvezl do Děčína, ale život ve městě pro ni nebyl. Velmi se jí stýskalo a nedokázala si tam zvyknout. Vzpomínám na její pobyt u nás v Klatovech, kdy sedávala u okna, dívala se na vzdálené obrysy Šumavy a byla velmi smutná. „Tam je naše chaloupka,“ říkávala zjihlým hlasem. „Tam jsem doma.“

Tolik jsem jí rozuměla! Chtěla zpátky na Šumavu, kde prožila celý svůj život. Táhlo ji to tam tak silně, že si nakonec sama zvolila domov důchodců v Kůsově, kam jsme ji odvezli jen s těžkým srdcem. Za rok nato pak zemřela.

Od té doby uplynulo již mnoho let. Dětství už je nenávratně pryč a život s sebou přinesl mnoho trpkosti a zklamání. Avšak zde, na Šumavě, dodnes nacházím klid a zapomínám na všechny starosti a problémy, které člověk v dnešním světě má. Prožila jsem tu nejenom dětství, ale také dospívání, první lásky…

Když se mi potom narodil syn, trávila jsem s ním na chalupě dlouhý čas. Chodila jsem s kočárkem na procházky a pozorovala, jak se příroda v průběhu jednotlivých ročních období mění. Zanedlouho jsem sledovala synovy první krůčky, ukazovala jsem mu les a přírodu a vodila ho na místa, která mám ráda.

Stále se tam vracím. Chvíle zde strávené – to jsou chladivá letní rána, koupání ve studené vodě na koupališti v Rohanově a večerní procházky ztichlým lesem. Také na podzim je tu krásně. Listí hraje všemi barvami, obloha je modrá jako švestka a keře se pyšní sytě rudými jeřabinami.

Odkládám staré fotografie zpět do krabice a jdu se ještě na chvíli projít. Pršet už dávno přestalo a objevilo se slunce, zbarvené do ruda, které zvolna zapadalo za obzor. Šla jsem podél lesa zvaného Pastviště a vystoupila na blízký kopec. Tam jsem se zastavila a pohlédla do údolí. Měla jsem před sebou celou krajinu jako na dlani. V podvečerním slunci se ostře rýsovalo úpatí hor a táhlé pásmo lesů. Rozeznávala jsem Boubín a Bobík a vzpomněla jsem si, že toto místo s překrásným výhledem si oblíbil také můj dědeček. Prý tady sedával na kameni a pokuřoval ze své dýmky. Ne náhodou jsem si stejné místo zamilovala i já. Je zde krásně a podvečerní příroda na mě působí zvláštním dojmem. Vím, že do této krajiny patřím a že jsem s ní neodmyslitelně spjata, stejně jako ti, jejichž fotografie jsem si dnes prohlížela a kteří již dávno nejsou na tomto světě.

Také můj milovaný tatínek zemřel. Nikdy už neuslyším jeho hlas, který uměl o všem tak krásně vyprávět. Chybí mi… Tolik mi chybí!

Stmívá se. Slunce pomalu zapadlo za vzdálené vrcholky hor a já nemohu odtrhnout oči od toho velkolepého divadla. Náhle mi na mysli vytanou slova spisovatele Karla Klostermanna, kterého měl tatínek velmi rád a náruživě četl jeho knihy.

„… máš-li srdce citlivé, duši velebnosti přírody otevřenou, vnímavou pro krásu její, staneš v němém úžasu, budeš se klaněti Tvůrci a jeho dílům: vzdáš hold svůj naší staré Šumavě, vydají ohlas struny srdce tvého: i příšerný její ráz, jevící se hlavně za pochmurného počasí, dojme tě, jako tě dojímá smutná píseň: budeš se těžko loučiti s pohledem na hory naše a přicházeti budou chvíle, kdy vzdálen od ní po ní zatoužíš…“

Karel Klostermann mi mluví přímo ze srdce. Cítím to stejně. Když pak druhý den nakládáme věci do auta, ještě jednou, naposledy se ohlédnu.

Sbohem, Šumavo! Na shledanou! Já se zase vrátím…